Sovětská invaze do Československa v roce 1968

20.08.2018 17:41:21

Autor: Jan Vasko

20. srpna 1968 provedl Sovětský svaz s vojsky Varšavské smlouvy invazi do Československa, aby zastavil pražské reformní trendy. Přestože akce Sovětského svazu úspěšně zastavila reformní tempo v Československu, vedlejším nezámýšleným efektem byla jednota komunistického bloku.

Před druhou světovou válkou bylo Československo ve střední Evropě silnou demokracií, ale počátkem třicátých let čelilo výzvám jak ze Západu, tak z Východu. V roce 1938 vedení Velké Británie a Francie připustilo v Mnichovské dohodě právo Německa na zabrání Sudet, ale česká vláda odsoudila tuto německou okupaci svého nejzápadnějšího území jako zradu. V roce 1948 byly české pokusy připojit se k americkému Marshallovu plánu na pomoc při poválečné obnově potlačeny sovětským převzetím a instalací nové komunistické vlády v Praze. Během následujících dvaceti let zůstalo Československo v sovětské sféře vlivu stabilní, na rozdíl od Maďarska nebo Polska a dokonce ani vzestup de-stalinizace po roce 1953 nevedl k liberalizaci zásadně konzervativní českou vládou.

V šedesátých letech však změny ve vedení v Praze vedly k řadě reforem, které zmírňují nebo polidšťují uplatňování komunistických doktrín v českých zemích. Česká ekonomika se od počátku 60. let zpomalovala a v komunistickém konsensu se objevovaly trhliny, jak dělníci bojovali proti novým výzvám. Vláda reagovala reformami zaměřenými na zlepšení hospodářství. Na začátku roku 1968 byl konzervativní vůdce Antonín Novotný vyloučen jako šéf komunistické strany Československa a byl nahrazen Alexandrem Dubčekem. Dubčekova vláda ukončila počátkem roku 1968 cenzuru  a získání této svobody vedlo k veřejnému vyjádření široce podporované reformy a veřejné sféry, ve které by mohla být veřejně diskutována vládní a stranická politika. V dubnu vláda ČR vydala formální plán další reformy, i když se snažila liberalizovat v rámci stávajícího rámce marxisticko-leninského státu a nenavrhla revoluční revizi politických a ekonomických systémů. Když se objevily konflikty mezi těmi, kdo požadovali další reformy a konzervativci, kteří byli znepokojeni tím jak hluboký byl liberalizační proces, Dubček se snažil udržet kontrolu.
Sovětští vůdci byli znepokojeni tímto nedávným vývojem v Československu. Jak vůdcové v Moskvě vzpomínali na vzpouru v Maďarsku v roce 1956, obávali se, že pokud by Československo zašlo v reformách příliš daleko, mohly by ho následovat další satelitní státy ve východní Evropě, což by vedlo k rozsáhlému povstání proti Moskevskému vedení východního bloku. Bylo tam také nebezpečí, že Sovětské republiky na východě, takové jako Ukrajina, Litva, Lotyšsko, a Estonsko mohly vznášet své vlastní požadavky na liberálnější politiku. Po rozsáhlé debatě se vedení komunistické strany v Moskvě rozhodlo zasáhnout, aby vytvořilo konzervativnější a pro-sovětskou vládu v Praze.

Invaze Varšavské smlouvy 20. - 21. srpna překvapila Československo i velkou část západního světa. V očekávání invaze Sovětský svaz přesouval vojska ze Sovětského svazu, spolu s omezeným počtem vojsk z Maďarska, Polska, východního Německa a Bulharska na místo oznámených vojenských cvičení Varšavské smlouvy. Když tyto síly napadly ČSSR, rychle převzaly kontrolu nad Prahou a dalšími velkými městy a kontrolu nad komunikacemi a dopravními spoji. Vzhledem k vzrůstajícímu zapojení Spojených států do konfliktu ve Vietnamu, stejně jako k minulým americkým prohlášením o neintervenci ve Východním bloku, Sověti přesně věděli, že Spojené státy invazi odsoudí, ale zdrží se zasahování. Ačkoli sovětský zásah proti Československu byl rychlý a úspěšný, drobný odpor pokračoval v průběhu počátku roku 1969, zatímco se Sověti snažili o zavedení stabilní vlády. Nakonec v dubnu 1969 dostali Sověti Dubceka od moci ve prospěch konzervativnějšího správce. V následujících letech nové vedení obnovilo vládní cenzuru a kontroly, které bránily svobodě pohybu, ale také zlepšilo ekonomické podmínky a vyloučilo jeden ze zdrojů revolučního zápalu. Československo se opět stalo spolupracujícím členem Varšavské smlouvy.

Sovětská invaze do Československa byla významná v tom smyslu, že zpomalila roztříštěnost východoevropského komunismu a byla dokončena bez vyvolání přímého zásahu Západu. Opakované úsilí v Radě bezpečnosti OSN o přijetí usnesení, které by odsoudilo útoky, se setkalo s odporem Sovětského svazu a toto úsilí nakonec zmizelo. Invaze však dočasně znemožnila pokrok směrem k uvolnění napětí mezi Sovětským svazem a Spojenými státy. Spojenci NATO oceňovali myšlenku zmírnění napětí a v důsledku toho se rozhodli nezasahovat. Invaze přesto přinutila prezidenta Lyndona B. Johnsona, aby zrušil summit se sovětským vůdcem Leonidem Brežněvem. Přestože Brežněv věděl, že to bude nejpravděpodobnějším výsledkem invaze, pokládal zachování sovětské kontroly ve Východním bloku za vyšší krátkodobou prioritu, než aby usiloval o klid se Západem.

Jak se ukázalo, pokrok v dohodách o kontrole zbrojení byl odložen jen o pár let po pražském jaru.

Byly také dlouhodobé důsledky. Po invazi sovětské vedení ospravedlnilo použití síly v Praze tím, co se stalo známé jako Brežněvova doktrína, která říkala, že Moskva má právo zasáhnout v zemi, kde je ohrožena komunistická vláda. Tato doktrína, zavedená za účelem ospravedlnění sovětské akce v Československu se také stala primárním důvodem pro sovětskou invazi do Afghánistánu v roce 1979 a ještě před tím pomohla dokončit čínsko-sovětské rozdělení, protože se Peking obával, že Sovětský svaz použije doktrínu jako ospravedlnění k napadení nebo zasahování do čínského komunismu. Vzhledem k tomu, že Spojené státy interpretovaly Brežněvovu doktrínu a historii sovětských zásahů v Evropě jako obranu stanoveného území a ne rozšiřující se sovětskou moc, následkem české krize také poskytly podporu hlasům v americkém kongresu, které vyzývaly ke snížení amerických vojenských sil v Evropě.



Zdroj: https://history.state.gov/milestones/1961-1968/soviet-invasion-czechoslavkia