V roce 1989 Rusko žádalo o nový světový řád, který byl odmítnut a tak se zrodil Putinismus

31.03.2017 16:16:54

Autor: Jan Vasko

Když skončila studená válka, Michail Gorbačov chtěl novou politickou komunitu s Ruskem jako rovnocenným partnerem. Západ to odmítl připustit. Dlouho předtím, než se Vladimír Putin v roce 2000 dostal k moci, mezinárodní scéna byla přichystaná na stávající ruskou konfrontaci se západem nedosažením transformace a vnitřního mírového řádu po zhroucení Sovětského svazu.

Dva neslučitelné příběhy přišly do konfliktu poté, co se v roce 1989 začal hroutit východní blok. Za západě nebylo třeba nic měnit. Atlantická komunita účinně vyhrála studenou válku, demonstrující převahu západního řádu, a tak vše, co bylo zapotřebí bylo, aby Rusko vstoupilo do rozšířeného západního společenství. Dveře se sice otevřely, ale podmínky nebyly v pořádku. Boris Jelcin to ujasnil nesouvislým a rozporuplným chováním. Putin nakonec konal stejně, ale poněkud silněji. Západ pozval Rusko, aby se připojilo do rozšiřující se atlantické komunity, ale Rusko se snažilo vstoupit do transformovaného Západu a přetvořené Evropy. Tyto cíle zůstávají aktivní až do dnešního dne.

Pro Michaila Gorbačova, posledního sovětského vůdce, znamenal konec studené války okamžik, kdy by Moskva spolupracovala se západními mocnostmi k vytvoření nového politické společenství jako rovnocenní zakládající členové. Historický Západ s NATO a Evropskou unií v jeho jádru, by se v ruské myšlence stal větším Západem, a to s Ruskem jako zakládajícím členem nového politického společenství. To bylo doprovázeno různými gaullistickými nápady, jak vytvořit jakousi pan-kontinentální Evropu větší, táhnoucí se od Lisabonu až po Vladivostok.

Ale Atlantické síly se obávaly, že Rusko se snaží vrazit klín mezi její dvě křídla v Evropě a v Americe a odmítly tyto myšlenky. V praxi ruské a západní pohledy nebyly moc daleko od sebe. To, co bylo zapotřebí byl nějaký druh usmiřovacího rámce a to je nehmotná, ale podstatná složka, která chyběla celá léta po skončení studené války.

Místo toho, konec studené války posílil jednu stranu na úkor druhé a bez transformace světového pořádku. To znamená, že ze strukturálního hlediska studená válka nikdy neskončila. Rusko by se stalo součástí vítězné konstelace jako se stalo Německo a Japonsko po roce 1945, ale to by vyžadovalo nějaké přiznání porážky, a to je něco, co by se žádný ruský vůdce, určitě ne Jelcin ani Putin, nepřipustil. Místo toho, aby se vítězné instituce a ideje na konci studené války rozšířily, Rusko zajelo do strategické slepé uličky.

Rozdíl intelektuálního důrazu se stal politickým rozdělením a propast mezi expanzí a transformací dnes definuje konfrontaci. Stávající řád byl jednoduše zvětšen a tím radikalizován, spíše než transformován. Místo přesahu logiky konfliktů v Evropě a globálních záležitostí, byl udržován v nových formách. Nakonec Rusko reagovalo tím, že přijalo politiku odporu k tomu, co bylo považováno za liberální politický systém, který prosazoval své hodnoty jako samostatné nesprávné dobrá, ale jako součást rozšiřujícího se mocenského systému samotného.

Aniž by Sovětský svaz jednal jako omezující síla, světový řád ustavený po roce 1989 by se ukázal být účinně unipolární, se všemi riziky, které přináší taková situace. Ani Rusko, ani Čína není v postavení, kterou si ani nepřejí, aby vyvažovaly dominanci Spojenými státy vedený mocenský systém. To, co chtějí, je pluralitnější Mezinárodní řád, spíše než jediný dominantní mocenský systém. Chtějí vidět instituce mezinárodního společenství, zejména OSN, WTO a mezinárodní finanční instituce pracovat samostatně a nestranně. Ruští politici opakovaně mluví o potřebě vytvořit multipolárnější systém.

Mezera mezi vyhlášenými hodnotami Atlantického řádu a jeho praktickými projevy mohou být také formulovány jako propast mezi principy a praxí (problém „dvojího metru“). To vyvolalo ruskou kritiku západních postupů při obraně svých proklamovaných zásad. Stejně jako Rusko již dlouho sebe považuje jako obránce „pravé Evropy“ proti údajnému degenerovanému platnému znění, Rusko dnes tvrdí, že je hlavním zastáncem skutečných evropských hodnot tím, že tvrdí, že západ jako celek je ztracen. Samozřejmě, že to troufalé tvrzení je na Západě odmítnuto. Ale pro Rusko, tvrzení o jakýchsi výrazných hodnotách je širší než návrat k tmářskému konzervatismu a je součástí většího prosazování kulturní a civilizační plurality a rozmanitosti. Hodnotové výzvy jsou také výzvou mocenskému uspořádání po konci studené války.

Pokus změnit nejenom rovnováhu moci mezi hegemonické ambice různých světových řádů, ale změnit povahu samotné hegemonie, nevyšel. Namísto toho Rusko byl podrobeno různým formám „měkkého obalu“, který má tvrdnout v průběhu času. Krize kvůli Ukrajině v roce 2014 byla příznakem a nikoliv příčinou zhroucení evropské bezpečnosti.

Ale větší proces úpravy po studené válce a vznik nehegemonického vyrovnání Ruska, Číny a některých dalších mocností, lze jen stěží nazvat novou studenou válkou. Původní studená válka byla regionální konfrontací s globálními důsledky, zatímco současný seismický posun je globálním procesem s regionálními důsledky. Protihegemonické mocnosti nyní zesílily původní požadavek Ruska na konci studené války v roce 1989 pro transformaci globální politiky založené na celoevropském kontinentálním mírovém uspořádání Evropy a pluralitnější (a jenom) mezinárodní systém.

https://www.theguardian.com/commentisfree/2017/mar/31/putinism-russia-1989-world-order-rejected?CMP=twt_gu