Přístup Ruska k ISIL je skrytým prospěchem zla

28.09.2018 08:27:22

Autor: Jan Vasko

Mnoho západních pozorovatelů spojuje ISIL (islámský stát Iráku a Levanty) se vzkříšením středověkých barbarů. Ale mohlo by to být užitečnější ve srovnání s revolučními hnutími v minulosti, konkrétně s bolševickou revolucí v Rusku v roce 1917. ISIL sdílí s bolševikem zvláštní "internacionalismus", který předpokládá, že by mohl absorbovat lidi bez ohledu na jejich etnickou příslušnost, rasu nebo místo původu. Tento aspekt ISIL má paradoxně pozitivní důsledky pro Rusko.

Sloužilo to ke stimulaci rozbití v Rusku vytvořeném odporu islamistů, kteří se přesouvají na Blízký východ, čímž se snižuje vnitřní hrozba. Kromě toho to poskytlo Moskvě příležitost zapojit se na Středním východě, kde navzdory proklamacím Kremlu její zájmy nepřímo souvisí s bojem proti ISIL.

ISIL a ruské plány na Blízkém východě

Stejně jako bolševici, ISIL je vlastně proti státu, což jeden z nejdůležitějších aspektů revoluční ideologie. A také nebudovat stát, jak se to běžně chápe: struktura s přísnou hierarchickou byrokracií, definované geopolitické zájmy a ve většině případů touha být součástí moci. S bolševiky to přišlo mnohem později, po vítězství v občanské válce. V počátcích revoluce byli bolševici hodně v náladě přelomu tisíciletí, jak vidíme mezi členy ISIL. Chtěli celosvětovou revoluci a vytvoření celosvětové utopické "republiky dělníků a rolníků", žijící v harmonii a bez útlaku. Členové ISIL taky neplánují vytvořit "normální" stav, tak jak se obvykle rozumí. Nevidí stát ISIL jako model kteréhokoli současného státu a jejich vytvoření kalifátu nebo raného "prvního kalifátu" jsou většinou falešné. Jejich politické a společensko-ekonomické modely jsou spíše produktem modernosti než středověkými texty. Tímto způsobem připomínají minulé revolucionáře, kteří se také odvolávali na historické příklady. Francouzští revolucionáři vyzdvihli tradice starověkého Řecka a Říma, bolševici chválili ctnosti francouzské revoluce. Přesto francouzští revolucionáři nebyli starověkými Římany, ani bolševici nebyli francouzskými revolucionáři.

Dalšími zásadními aspekty ideologie a praxe ISIL není jen apel na globální kalifát jako bod omega, ale také to, co bolševici nazvali "internacionalismem". Bolševici se samozřejmě odvolávali na marxistickou víru a jejich výslovným hlavním krédem byl slavný slogan "Proletáři všech zemí spojte se!" Tato teorie předpokládala zavrhnout nacionalismus jako "buržoazní" ideologií, která od sebe odděluje proletariát a zabraňuje tomu, aby byli spojeni ke konečnému Armageddonu třídního boje vedoucího ke "komunismu" a přesahujícím lidskou historii.

Ve skutečnosti "komunismus" znamenal skok v různých dimenzích. Dalo by se to také říci o džihádistech z ISIL. Jejich protagonisté prohlašují, že neexistují žádné etnické rozdíly nebo přesněji, že etnická - původní rozdělení nejsou smysluplná. Jejich odvolávání se k ranému islámu má důvody, neboť lidé nepatřící do moderního světa nemají pocit etnického původu či rasy. Přesto, i v raném islámu, původní páteř islámu byla v podstatě arabská. Silný důraz na "internacionalismus" a úplné ignorování etnického původu a dokonce i druh náchylnosti vůči cizincům je v mnoha ohledech moderní nebo má přinejmenším moderní páteř. Bolševici také vítali cizince.

Jaký je důsledek tohoto přístupu k Rusku a jak to ovlivnilo Putinovu politiku?

Příliv džihádistů ze zahraničí

Exodus cizinců na území kontrolované ISIL má dopad na globální společenství. Stejně jako u těch, kteří se v minulosti zapojili do revolučních hnutí, včetně bolševiků, existují různé motivace a důvody. Jejich počet je značný, od několika set až po několik tisíc měsíčně. Několik tisíc pochází z bývalého Sovětského svazu. Několik stovek pochází z muslimské střední Asie. Pravděpodobně několik set pochází z muslimských enkláv v srdci Ruska, tj. Tatarstánu a Baškirie. Přesto většina jich zjevně pochází z ruského severního Kavkazu, hlavně z Čečenska. A to značně prospívá Kremlu a zbavuje ho to potíží, které utrpěl jak Jelcin, tak Putin po většinu postsovětských dějin. Navíc tento exodus poskytl Putinovi příležitost zapojit se do syrského angažmá, aniž by se obával možných důsledků. Abychom to pochopili, měli bychom přezkoumat historii jednání Kremlu se Severním Kavkazem.

Rozpad Sovětského svazu promíchal v Ruské federaci mnoho menšin. Přesto se konflikt jenom na ruském severním Kavkaze začal prudce obracet. První čečenská válka (1994-1996) byla provedena pod nacionalistickými slogany. Čečenci byli přímo nebo nepřímo podporováni Spojenými státy a Tureckem (druhá měla poměrně velkou čečenskou diasporu). Přesto, čečenský nacionalismus nesouzvučel s mnoha dalšími etniky na Kavkazu i mimo něj. Čečenci dokázali dosáhnout nezávislosti, ne-li de jure tak alespoň de facto, a to když Moskva byla v srpnu 1996 nucena podepsat ponižující dohodu Chasavjurt. Nicméně ani jedna strana nebyla spokojena s výsledky a v roce 1999 se rozjela druhá čečenská válka. Tehdy Putin pochopil, že nebude schopen podmanit si Čečensko silou nebo přinejmenším že by to bylo nákladné a tak přijal různé taktiky. Kadyrovův klan instaloval jako vůdce v Čečensku, přičemž jim dává téměř volnou vládu a obrovské dotace.

Putinova nová politika podkopala pozici čečenského nacionalismu jako ideologie boje. To vedlo Dokka Umarova, vůdce virtuálního čečenského státu, aby v roce 2007 vyhlásil "emirát" a vyřadil tak čečenský nacionalismus a obhajoval islámský "internacionalismus". Tento přístup, přinejmenším v krátkodobém horizontu, přilákal k Umarovově straně muslimy z celého severního Kavkazu i mimo něj. V průběhu času se však "internacionalismus" stále více stává odpovědností za "emirát" s rostoucím počtem severokavkazských bojovníků, kteří se rozhodli pro džihád, tj. jejich verze celosvětové revoluce na Středním východě. Tento exodus narostl pod nástupcem Umarova, Aliaskhabem Kebekovem. Souběžně Kreml vedl nepřetržitý a vytrvalý útok proti silám "emirátu". Po zabití Kebekova v roce 2015, stejně jako jeho nástupce Magomeda Suleimanova, který byl u moci jen několik měsíců, nebyl instalován žádný nový vůdce "emirátu". To znamenalo rozpad severokavkazského odporu jako soudržné síly a počet teroristických útoků v této oblasti i mimo ni prudce klesl. Po 25 letech se zdá, že válka na ruském severním Kavkaze skončila. Zatímco stále existuje možnost, že se někteří džihádisté vrátí do Ruska, je jejich masivní návrat nepravděpodobný.

Akce Kremlu v Sýrii a její důsledky

Svoboda od starostí s džihádisty doma poskytuje Putinovi volnou ruku, aby se angažoval v syrských záležitostech. Proto bychom měli vzít jeho veřejná prohlášení o aktivní angažovanosti Ruska v syrské krizi se zrnkem soli: tato akce není vzata z obavy před ISIL, jak je uvedeno výše. ISIL paradoxně pomohl Putinovi tím, že zničil severokavkazský odpor jako organizovanou sílu. Rusko chce spíše prokázat svůj příchod a význam na Blízkém východě. Je to zpráva zaslaná nejen Spojeným státům, ale i mnohem širšímu publiku, což signalizuje jak Arabům na Blízkém východě, tak Izraeli, že v době, kdy spojenci Washingtonu v regionu jsou znepokojeni, že Spojené státy váhají, Moskva by mohla být dobrou zálohou.

Druhým důležitým aspektem syrského dobrodružství je implicitní přitažlivost toho, že by Evropa znovu přijala Rusko na Západ. Putinovi kritici ho často představují jako tvrdého, dokonce iracionálního ruského nacionalistu, který chce za každou cenu rozšiřovat říši a chce konfrontaci se Západem bez ohledu na cenu. To je těžko tento případ. Putin a ruská elita, jejichž zájmy zastupuje, se ve skutečnosti chtějí oddělit od Evropy v módu studené války a to by vyžadovalo značnou oběť ruské elity a střední třídy. Putinova imperiální očekávání jsou také spíše omezená a to dokonce i na Ukrajině, kde Rusko otevřeně nezaútočilo a neposlalo svou armádu do Kyjeva, jak to předpovídalo mnoho lidí. Nejen, že by impérium vyžadovalo značné ekonomické investice, ale západní expanzi by Evropa odporovala a přiblížila by jí Spojeným státům. Dokonce i rostoucí flirtování Putina s Čínou a Íránem odráží touhu ukázat Západu, že Moskva má jiné možnosti a není projevem jednotného úsilí o přijetí Asie a přerušení všech vazeb se Západem. Přibližování se k Západu, většinou Evropě, je stále jedním z hlavních cílů Vladimíra Putina a toto by mělo být zohledněno při sledování Putinových akcí v Sýrii. Zapojením v Sýrii se Putin snaží dokázat, že Rusko by mohlo být vedoucí silou při záchraně Evropy a západní civilizace před hrozbou násilného a extrémistického islámu a že by proto Moskva neměla být vyloučena.

Jaké jsou praktické důsledky pro tyto akce? Na jedné straně je Moskva v podstatě bez obav z islámského povstání doma a v mnoha ohledech využívá výhody ISIL jako magnetu pro ruskojazyčné extrémisty a je si jistá, že na Středním východě zůstane dlouho a bude si jistá že jeho zájmy v regionu jsou respektovány. Na druhé straně, Moskva není vázáná konfrontací ve studené válce s jakoukoli existující mocností a ráda by spolupracovala s jakoukoliv mocností, která by respektovala její zájmy. Přesto by se mělo pamatovat na to, že zatímco Moskva a jiná hlavní města mají své vlastní plány na Blízkém východě, skutečná konfigurace událostí by mohla být zcela nečekaná.