Anatomie neliberálního kapitalismu

16.09.2018 18:44:40

Autor: admin

Co mají společného ruský prezident Vladimir Putin, americký prezident Donald Trump, turecký prezident Recep Tayyip Erdogan, maďarský předseda vlády Viktor Orbán a předseda polské strany práva a spravedlnosti Jarosław Kaczyński ? Všichni hledí na tržní ekonomiku jako na nástroj státní moci.

Populisté jako americký prezident Donald Trump a de facto polský vůdce Jarosław Kaczyński a autoritáři, jako například turecký prezident Recep Tayyip Erdogan a ruský prezident Vladimír Putin, nesdílí s maďarským premiérem Viktorem Orbánem pouze značku tzv. "neliberální demokracie". Také přijímají formu "nelibrálního kapitalismu".

Ale co znamená neliberální kapitalismus a jak je slučitelný s neliberální demokracií? Ze začátku jako nacionalisté, Trump, Kaczyński, Erdoğan, Putin a Orbán považují tržní ekonomiku za prostředek na podporu dynamiky, efektivity, prosperity a svobody jednotlivce, ale také především jako nástroj pro posilování státní moci.

Historicky existují různé školy autoritativního pravicového myšlení o vztahu mezi trhem a státem. Na jedné straně nacisté založili ekonomiku na povel při zachování soukromého majetku a vysoké míry nerovnosti v příjmech. Při druhém extrému sociální darwinisté na počátku dvacátého století v Evropě a ve Spojených státech požadovali domácí volné trhy bez zábran, ve kterých by přežili pouze "nejschopnější", což by vedlo k silnější zemi.

Dnes Rusko stojí na jednom konci neliberálního kapitalistického spektra. Putin považuje zhroucení Sovětského svazu za z velké části ekonomické selhání a uznává, že soukromé vlastnictví a trh mohou ruskou ekonomiku učinit odolnější vůči západním sankcím. Ale také se domnívá, že právo soukromého vlastnictví jeaž druhé za potřebami ruského "bezpečnostního státu", což znamená, že vlastnictví je vždy podmíněné.

Jak se to hodí bývalému důstojníkovi KGB, Putin se také domnívá, že ruský stát má "konečná vlastnická práva" na soukromý majetek svých občanů nejen v Rusku, ale i v zahraničí. Ruské oligarchy a společnosti působící v mezinárodním měřítku například ty, které vzájemně působily s Trumpovou organizací, jsou tedy potenciálními nástroji ruské zahraniční politiky.

Hitler slavně vtipkoval, že zatímco bolševici znárodnili výrobní prostředky, nacisté zašli dál znárodňováním samotných lidí. To je podobné ačkoliv "úplnější" než Putinovo vlastní chápání vztahu mezi kapitalisty a státem, podle něhož i ten nejbohatší ruský oligarcha je v podstatě státním poddaným.

Podle ruské vysoce koncentrované struktury vlastnictví je kontrola bohatství Kremlem synonymem politické kontroly. Spíše než snažit se ovládat miliony lidí střední třídy, stát může nasadit tajnou policii, aby řídil jen několik desítek oligarchů.

Trump je na druhém konci dnešního neliberálního kapitalistického spektra: ne méně slušný než Putin s hlubokými příjmovými nerovnostmi, ale ne tak nakloněným využíváním státu k tomu, aby upřednostňoval konkrétní podnikatele (jiné než je on sám). V důsledku toho jeho administrativa používala výkonné příkazy k tomu, aby vrátila mnoho regulací, které představil bývalý americký prezident Barack Obama.

Přesto existují výjimky z podpory Trumpovy politiky volného trhu. Je pro protekcionismus a levné peníze, pravděpodobně proto tyto jeho pozice jsou za dobře s jeho hlavním politickým voličstvem, tzn. voliči bílé dělnické třídy.

Pokud Trump půjde po protekcionistické cestě, obchodní partneři Spojených států oplatí stejnou mincí, často s opatřeními zaměřenými přímo na jeho základnu, jako když Evropská unie nedávno vyhrožovala cly na burbon z Kentucky. Vzhledem k této hrozbě se Trumpův ekonomický populismus s největší pravděpodobností projeví prostřednictvím abstinence, tj. vyhýbání se pro-tržním opatřením, která zjevně ublíží bílé dělnické třídě.

V Turecku přišel v roce 2003 k moci Erdogan jako šampión nábožných muslimských anatolských podnikatelů. V rozporu s tradičním centralismem tureckých kemalistických vládních elit, Erdogan zavedl pro-tržní reformy a předstíral závazek k procesu přistoupení EU podporou tureckých demokratických institucí.

Po dosažení svých politických cílů se Erdogan vzdává svého závazku k demokracii. Zbývá počkat, jestli učiní totéž s tržním kapitalismem. I když se poprvé ujal moci, Erdoganova podpora volného trhu ho nikdy nezastavila v odsuzování fiktivních ekonomických spiknutí. Pokud se však pokusí o návrat k centralismu, může se od něj Turecká vzrůstající podnikatelská třída dobře odvrátit.

V Maďarsku byl Orbánův přístup ke kapitalismu složitější. Ačkoli ho na Západě často nazývají "populistou", jeho přístup kombinuje sociální darwinismus a nacionalismus. Na jedné straně zavedl rovnou daň z příjmů, která upřednostňuje bohaté a daňové úlevy na děti, které využívájí pouze domácnosti s vyššími příjmy. Na druhou stranu, stejně jako Putin, si udržuje malou skupinu lidí tzv. "přátelských" oligarchů, kteří pomáhají udržet jeho moc, a to nejen tím, že ovládá maďarská média.

Kaczyński je ekonomicky nejpopulističtější z neliberálních kapitalistů. Začal jako sociální darwinista, když zavedl daňovou úlevu na děti, která později inspirovala Orbána. Ale od chvíle, kdy se jeho strana právo a spravedlnost (PiS) vrátila k moci v roce 2015, byly hlavní vlajkovou politikou Kaczyńského měsíční hotovostní platby ve výši 115 EUR (138 dolarů) polským rodinám za každé další dítě po jejich prvním dítěti.

Kromě toho se Kaczyński snažil zvýšit minimální důchod spíše než všechny důchody a snížit věkovou hranici odchodu do důchodu, která dobře zní mezi venkovskými voliči s nižšími příjmy a to i v případě, že je důchodový systém méně udržitelný. Pokud jde o obchod, vláda Kaczyńského hlasitě protestuje proti protekcionismu směřujícímu proti zájmům Polska jako v případě změn režimu pro delegované pracovníky, které navrhl francouzský prezident Emmanuel Macron.

Dnešní příklady neliberálního kapitalismu se pohybují od tolerance extrémní nerovnosti k upřednostnění těžkého přerozdělování a od přehnané centralizaci po rozsáhlou deregulaci trhů. Kromě společného sklonu k protekcionismu se zdá, že nemají mnoho společného. Ale mnohem důležitější než ekonomická politika každé vlády je její politická orientace.

Není náhoda, že pět vůdců o kterých zde byla řeč, napadli nezávislost soudnictví ve svých zemích. Buďte si jisti, že represe Putina a Erdogana jsou mnohem účinnější než Trumpovy tweety nebo pokusy PiS o soudní reformu letos v létě. Ale v každém případě jsou nezávislí soudci považováni za rivaly těch u moci.

Když dojde na tuto politiku, je tu pokušení ohýbat zákon k vlastním cílům. Bez právního státu však podniky ztrácejí důvěru, že smlouvy a právo soukromého vlastnictví nebudou prosazovány nebo nezávisle rozhodovány a ekonomika nemůže udržet silný dlouhodobý růst. To je důvod, proč neliberální demokraté, kteří upřednostňují tuto politiku, nakonec oslabí prosperitu a sílu svých zemí a tím i svou vlastní legitimitu.